Birthday and stuff about it (Narozeniny)

Za dva dny mám narozeniny. Jenomže já je mám chuť nevyznávat. Celé se mi to zdá jen jako hrozně neurčitá cifra. Je to těžké na vysvětlování, ale pokusím se (jako bych chtěla něco jiného).
Představte si, že bychom měli jiný kalendář, který by měl místo 365/366, co já vím, třeba jen 300 dnů. Kolik by mi teď bylo? Přinejmenším dvacet. A nikomu by to nebylo divné. Teď mi bude patnáct a taky to někomu není divné a kdybychom měly kalendář se 450 dny, slavila bych své desáté narozeniny a nikdo na celém světě se stejným kalendářem, by se nad tím nepozastavil, nikdo by nepojal žádné podezření. Nikomu by to nepřišlo zvláštní.

Lidé jsou přizpůsobiví, snadno si navyknou na určitý režim, na cyklus opakujících se událostí, svátků; na kalendáře. Navykli by si i na ten s 200 dny. Navykli by si i na ten s čtyřmi sty padesáti dny. Jde jen o zvyk. A proto mi přijdou narozeniny tak nestabilní. Stačí aby si nějaký vážený vysoce postavený magor usmyslel, že se nám všem na světě překope v kalendáři a já nebudu mít narozeniny v dubnu, nýbrž v Srpnu a nebude mi patnáct ale 105 let. Svět je plný paradoxů, já je shromažďuji, a tohle je jeden z největších z nich. Jak je život proměnlivý a jak málo stačí k tomu, aby vás něco vytrhlo z každodenní rutiny. A proto všem říkám: "Pozítří slavím 5479 dnů", protože dny jako jediné proměnlivé nejsou.

xxx

-K

Co bych řekla, ale nemůžu - škola

Tenhle článek jsem vykopala v konceptech. Ani nevím, proč jsem ho tehdy nedopsala, každopádně, stále ještě nemám dostatečnou praxi tak mě prosím omluvte (Ano, a teď všichni hromadně a obřadně zapomeneme na mých předchozích asi deset blogů, které jsem pokaždé naprosto pohnojila)

Dneska jsem si tématem zvolila "Co bych řekla, ale nemůžu". Moje inšpiráce má kořeny ve stránce Blog.cz (ne, vůbec jim nedělám reklamu). Mají to publikováno jako Téma týdne, tak mě zajímá, co ze mně nakonec vyleze. 

Úvodem:

Myslím, že je mnoho věcí, které se vám v průběhu dne honí v hlavě, ale je lepší se o nich nezmiňovat. Můžou to být různé narážky, představy nebo v některých až moc depresivních případech jen prosté hysterické křičení písmene "Á!". Mě osobně stojí nejvíc úsilí se přemáhat ve škole. Určitě to znáte...

Příklad:

Je nádherný den. Venku svítí slunce, obloha je téměř bez mráčku a vy skoro cítíte, jak na zahradě vašich sousedů rostou jahody. Celý váš výhled z okna školy připomíná obrázek z knížek Josefa Lady. Vzduch je nasáklý vůní jediného jídla, které se povedlo kuchařkám nezkazit.
V ten moment se cítíte skvěle. Natáhnete si nohy, narovnáte se, protáhnete se a s láskou se podíváte po spolužácích, kteří vypadají na ranním světle ještě hůř než obvykle. Zatřesete hlavou a zívnete. Je čas složit další básničku na téma "Škola je peklo. Peklo je škola. Peklo je lepší, škola je nuda."
Jenomže potom přijde do třídy učitelka. Představme si jí jako hnědovlasou oplácanou babu s plátěnou taškou přes rameno (tímto se omlouvám naší dějepisářce, promiňte). Všichni ve třídě se postaví a čekají na její povel.
Mě si zase představte jako Zdenu Novákovou. Hnědovlasou, modrookou, znuděnou holku z poslední lavice, která si jako jediná nestoupá, protože s naprostou jistotou ví, že jí úča ve předu stejně nevidí.

Uběhne prvních pár minut. Pomalu začínám vypínat.
"Tak a k tabuli dneska půjde.....Zdeňka Nováková!" z vašeho pochmurně dokonalého denního stereotypu vás vyruší hlas, který prořezává ticho, které do té doby panovalo ve třídě, na tisíc malých kousků skla.
Znejistím.
Řekla vůbec Zdeňka Nováková? Řekla?
Začnou se vám potit ruce a zmateně listujete sešitem.
"Rychleji by to nešlo?" prohodí úča unaveně a nasadí výraz témeř shodný se sovou, kterou někdo omylem vzbudil ve dne. Zvedáte se z lavice, protože teď už vám konečně došlo, že ne, opravdu řekla vaše jméno a podruhé ne, ve vaší třídě se kromě vás nikdo jiný Zdena Nováková nejmenuje. "Tak co, učila jste se?"

Ha! A je tu první situaci, kdy odpovídám naprostý opak toho, co si myslím.

"Přirozeně." řeknu vesele. Nezaujatý pozorovatel by mě nejspíše označil za podobnou s nějakým petshopákem či mrkací pannou, protože se mi hlava kýve a mrkám jako člověk trpící nějakým syndromem. 

"Tak mi řekněte, co to je astroláb." mrká nazpátek úča. Zůstávám na ní vyjeveně koukat. Třídou se roznese vzrušený šepot. Jsou jen dvě možnosti, jak si vysvětlit, proč nemám potuchy, co to právě řekla.
a) jsem blbá
b)zasedla si na mě

"Prosím?" zeptám se s lehkou arogancí v hlase. Už mi začíná docházet trpělivost.

"A-stro-láb." slabikuje klidně, jako by mě chtěla naštvat. Zavrtím hlavou a následně se jdu posadit.

Omlouvám se za zdlouhavost tohoto příspěvku. Napsala bych tam toho mnohem víc, ale už tak se mi to zdálo dost dlouhé. Proto to budu psát na víc etap. 
Kdybyste mě chtěli potěšit, zvěčněte se v komentářích (byla bych vážně moc ráda). Věděla bych, že si to někdo čte.
Děkuji.
-K

Znovuzrozená - Reborn

Ahoj! 

Tak jsem po dlouhé době zase zpátky (né, že by to někoho zajímalo, že ano). Stejně ubohá jako předtím a ano, ještě o trochu víc sebe litující. Koukám na prázdný prostor pod textem, který píšu a přeji si, abych už byla u konce. Abych napsala něco, co bude lidi bavit. Něco, co by jim vykouzlilo úsměv na rtech. Co by udělalo jejich den lepším. Co by je donutilo, napsat nějaký ohlas. 

Procenta, že se mi to nepovede rozhodně převažují, ale svůj sen snad mít můžu. 

Každý má sen. je blbost aby neměl. Lidé sní odjakživa. Všichni do jednoho. Někdo si své sny plní, někdo ne. A nemusí to být jen kvůli tomu, že se bojí, nebo že na to nemá. Jsou lidí, kteří své sny nerealizují čistě jenom proto, že je baví snít. Že je baví hovořit o věcech, které by mohly být.

Já, sama za sebe, nevím, do které ze skupin zapadám. Někdy do té první, někdy do druhé. Je to zvláštní, co?

Se sny je to stejné jako s lidmi, které za svůj život potkáte. Někdy jsou to jen krátká rychle pomíjivá shledání, která ve vás zažehnou plamen, který ale stejně rychle uhasí sprška studeného realismu. Někdy jsou to vztahy dlouhodobé, sníte dlouho, ale potom se začnete odcizovat, dospívat a pomalu si přestáváte rozumět. Některé sny se s vámi táhnou jak je život dlouhý, narodíte se s nimi a později s nimi i umřete. 

Venku je tma. Obloha dnes není jasná. Nejsou vidět hvězdy. Chtěla bych vylézt ven a lehnout si do trávy. Někdy to dělám. Udělám to dnes?

Problém se mnou je, že mám velké sny. Sny, které mě jednou přivedou buď do obtíží nebo k úspěchu. Nevím, Zdá se mi, že stojím někde uprostřed. A možná je to tak správně. Možná, že bych uprostřed být měla.

-K. xxx

Familiar defect

Ahoj. Chtěla bych přidat první článek ze života loosera. Ano, z mého života. Jde o tohle...skoro každý si myslí, že má něčím zvláštní, potrhlou rodinu. A musím říct, že každý má asi pravdu. Ano, vždycky se najde nějaká ta černá ovce, že ano. Prostě neexistuje rodina, která by byla slušná třeba jako...no třeba jako rodina Aničky a Tomíka (těch z Pipi Dlouhé punčochy). U nás to je ale podle mého názoru úplně jinak. Z tátovy strany je to v pohodě. Ano, sice tu je bratranec, který rád prochlastá každý volný pátek a sobotu a ano, taky je tu sestřenice, která se zahazuje s vyděračským kreténem, ale jinak je to celkem cajk. Máme tam klasicky taky boháče, dlužníky a spořádaou rodinu. Všichni jsou to milí lidé, to se musí nechat a když se jednou za čas sejdeme, kouká z toho docela zábava. Ale mamčina větev má prostě vadu. Já jí říkám Božský syndrom. Jde o toto: Odmala mi je vtloukáno do hlavy, že mí strýci jsou bohové. Vážně. (Ano, oni sami mě tomu donutili na čas věřit). Je to taková rodinná nemoc. Teď se jedná hlavně o dva mé strýce - matčiny bratry - a matčiné dva bratrance. Dohromady tvoří kupu takové, podle nich, božské sekty. Když se sejdou oplývají vtipy, kterým se mějí jen oni, což je podle mě docela trapné na to, že se jejich věk pohybuje od 27-36 let. Další jejich jaký-si znak je ostatním říkat "negrové". Mimochodem, já mám tu čest a stala jsem se "Negřátkem", což je podle mě úplně super - zvlášť když mě tak nazvou na veřejnosti. Samozřejmě nesmím opomenout, že v každém jejich monologu se musí alespoň jednou vyskytovat spojení Bůh, jsem a já. Bez toho by to prostě a jednoduše nešlo. A tak si můžete vytvořit obrázek naší rodinné idylky, která je asi tak dokonalá jako božství mých strýců. Tímto se loučím a Amen. :)))

Vaše blogísek (a nezapomeňte napsat něco do komentářů - ach jo, to zní jako zoufalá žadonící roztomilá dívčina s velkýma modrýma očima a věnečkem ze zvadlých květin - teď musíte dát ten komentář na stopro - ok, to bylo ubohé, uznávám)

Lick the air....yes, it's X-mas!

Ok, můj první článek je tady. Jsem docela nervózní...výdech, nádech, výdech, nádech...ok, zas tak moc ne. Vybrala jsem si jednoduché téma --> Vánoce!

Je to hezké období. Sladkosti (tím se rozumí cukroví), dárky (nové věci), prázdniny,...nemusím se s tím asi moc vypisovat, protože předpokládám, že každý, kdo vyrůstal v Česku nebo na Slovensku ví, o co se jedná (nikdo jiný si to v češtině asi přečíst nezvládne).

Já se tu ale nechci bavit o tom, jak moc se na Vánoce těším (protože se na ně zas tak moc netěším), co si přeji pod stromeček (nic moc), ani tu nechci psát dojemné slohovky typu: Vánoce. Vůně perníku, posolených silnic, ohně svíčky, která zapálila dům sousedům za podtónu krákání Justinovi verze All I want for Christmas is jůůůůůůůůůůů. Proč? Protože za a) moc mi to nejde. b) to teď asi najdete na každém druhém blogu a co je největším snem všech teenagerů dnešní doby? Být originální...

Znáte ten pocit, když pod stromeček dostanete přesně to, co jste si napsali/řekli/přáli? Takové to vnitřní "Juchúú" a hned potom nával adrenalinu, který ale postupem času opadá a nahradí ho vlny štěstí. (Ok, začíná se to docela podobat slohovce, ale nebojte se, pokusím se to zachránit). Mě se to stává každý rok, protože k nám chodí Ježíšek, který přehlíží všechny mé hříchy a nedostatky. Ano, i mojí neskutečnou lenost, příšerné zlozvyky, mezi které se řadí: skákání lidem do řeči, někdy až bolavá upřímnost a kousání si nehtů - tak to se sem nemělo dostat; také se mu celkem daří přehlížet moje neskutečná osobní nezajímavost, za kterou vlastně nemůžu a mé vyjadřování, které má lepší snad dokonce i můj dvouletý bratr). 

Tak, už jsme dostali dárek, kocháme se jím a stále nemůžeme uvěřit, že je náš. Jenomže potom (alespoň u mě to tak je - ano asi jsem divná), začnu přemýšlet. A nepřemýšlím o takových těch normálních věcech typu: Ty jo! Tak se těžím až ten dárek ukážu např, Karlovi! Přemýšlím o věcech typu: Nejsmutnější je, že já se tu raduju z nějakýho pitomýho iPadu a v Africe mezitím umírají na Ebolu. My se radujeme a oni umírají, Co to je za hnusný paradox? Proč musí někdo Vánoce prožít u hromadného hrobu a koukat se na místo, kam mu nejspíše uložili jeho vlastního "Ježíška".

Ach jo...a je to tu. Závěr článku. Nevím, co mám napsat. Snad nějaké ponaučení, jenomže to není, Každý si z té mé patlaniny musí vyvodit svůj vlastní závěr. Já vím. Na Vánoce je tohle dost smutné téma a omlouvám se, jestli jsem vám tím zkazila den, ale musela jsem se někam "vyjádřit". 

Kdyby se vám  můj článek líbil, zvěčněte se v komentářích (povzbuzuje mě to k psaní dalších podobných slátanin). Kdyby se vám můj článek nelíbil, rychle odejděte, protože zřejmě umíte číst (ale předtím nezapomeňte napsat, co se vám nelíbilo, jinak se nebudu moc zlepšit).

Christmas is all around

Christmas Tree